Téma zpopularizovali více spisovatelé, ti však do ní vnesli i mnoho nepřesností, které pravdu často zkreslili. V názoru na Indiánů jsou dva typicky vyhraněné pohledy. První prezentuje Indiánů jako nebezpečných divochy s vražednými sklony, kteří ohrožovali bílých osadníků.Proto je bylo třeba vojensky porazit, zbavit kmenové příslušnosti a izolovat v rezervacích. Tento názor převládal u většiny bílých Američanů 19. století a přetrval u některých i ve 20. století. Druhý, populárnější pohled, prezentuje Indiánů jako prosté a nevinné bytosti, jejichž idylické komunity napadali postupující běloši. Tento romantismus je pravdě vzdálený Indiáni a běloši se nijak výrazně nelišily inteligencí, dobrými či špatnými vlastnostmi, rozdíl mezi nimi byl v technologické a společenské úrovni. Početný růst nového bělošského obyvatelstva v USA vytlačoval kmenová společenství Indiánů z území, které původně obývali. To byl nejpalčivější problém. Vztah Američanů k Indiánům je vlastně převzetím původně nizozemského modelu. Jeho realizace spočívala v kupování půdy od reprezentace indiánských kmenů, poskytnutí evropského zboží či peněžní renty a očekávání, že Indiáni pak prodanou půdu opustí a ta zůstane Evropanům.
Obchodní kontakty a vzájemné rozdíly
Severoamerické indiánské komunity nebyly v 19. století vývojem nedotčenými a izolovanými komunitami. Naopak. Při setkáních s bělochy byly již ve více směrech evropskou civilizací poznamenáni.Například indiánské kmeny Středozápadu a jižních plání dnešních Spojených států přicházeli do kontaktů s Evropany Španěly již v 17. století. Přicházeli do města Santa Fé, kde za své zboží hlavně kožešiny žádali evropské produkty jako byly vlněné textilie, kovové nádobí, střelné zbraně.Získali od Španělů také koně. Hlavně nové zbraně a koně značně ovlivnily hodnotový systém, myšlenkový svět, způsob pohybu, lovu a boje Indiánů. Používání koně se rozšířilo poměrně rychle. Ještě před koncem 17. století se koně dostali prostřednictvím Apačů a Kiowa ke kmenům Osage a Komančů. Přes Komančů, hlavních obchodníků s koňmi, se dostaly začátkem 18. století k severním Šošonů a kmenem v oblasti horní Missouri. Následně je začali používat kmeny jako Nez Percés, Vraní Indiáni, Šajenů, Arikarovia, Arapahů, mandant, Assiniboinovia a Teton Siouxové.Vlastnictví koní v mnohém změnilo majetkovou strukturu kmenů. Sociální status bojovníka rostl množstvím vlastněných koní. Vojenské a lovecké výpravy vyžadovaly od každého muže hned několik koní a rodiny mající velké stáda si vzhledem k pozicím získaným v boji a při lovu vytvářela domněnku aspirovat na přední místo v kmeni.Získání koní vedlo k několika konfliktům mezi samotnými Indiány. Krádeže koní Indiáni doplňovali obchodováním, kdy koně prodávaly bílým osadníkům a vystěhovalcům postupujícím na západ. Mobilita jezdeckých kmenů zbližovala vzdálené etnika, vzrostl počet ceremoniálních schůzek, kterých se sbližovaly světonázory severoamerických Indiánů. Kůň jako posvátný symbol pronikl i do náboženských představ.Indiáni tedy ochotně probírali od příchozích bělochů technologické vymoženosti, které neznali železné kotlíky, železné sekery a nože, pušky a také produkty životní potřeby káva, cukr, alkohol, vlněné přikrývky, bavlněné oblečení . Přesto většinou odmítli zvyky a morální kodex Evropanů a přidržovali se tradic svého etnika.Jedním z problémů Indiánů byla jejich roztříštěnost do malých komunit, které měly sklon se izolovat. Často rozlišovali ne mezi Indiány a bělochy, ale mezi vlastními malými společenstvími a zbytkem, který označovali za nepřátele. Kmen Navajů například rozlišoval ve svém jazyce dvě kategorie lidí dine my sami a ana 'i nepřátelé. Do kategorie ana 'i patřili běloši a ostatní Indiáni. Na podobném striktním postoji dlouho setrvával i známí Čerokíjovia. Až jednotný postup bělochů přinutil Indiánů ke spolupráci. Dalším z problémů pro Indiánů byl jejich lovecko-sběračských způsob života, který se odlišoval od bělošského zemědělství. Indiánští muži považovali zemědělství za práci pro ženy a jako své hlavní činnosti chápali lov a boj, které měly zvýšit bohatství kmene a osobní prestiž jednotlivce. Muži, kteří se odhodlali k práci na farmě, snadněji ztratili kmenové povědomí a splynuly s bělošskou komunitou. Indiáni jako svébytné společenství mohly existovat pouze v rámci kmenové struktury, kterou však právní systém USA neznal a neuznával.
Zemědělská kolonizace a rezervace
Úhelným kamenem bělošský-indiánských vztahů bylo zeměděl hospodářství. Bělošská expanze byla zaměřena hlavně na získání půdy, šlo o zemědělskou kolonizaci.Obrovské území půdy, které během století získali evropští přistěhovalci v USA, byly ve své podstatě záborem starých kmenových území a lovišť Indiánů. Vláda USA zpřístupnila osadníkům nové oblasti a nutila místní indiánské kmeny, aby se vzdali svých území a přešly do vytvořených rezervací. První velká etapa nucených odchodů Indiánů ze své půdy spadá již do 20. let.Guvernéři států či teritorií pořádaly konference, kde se náčelníci různých kmenů museli dohodnout na nových kmenových hranicích a na postoupení území americké vládní moci. Například v roce 1826 byl kmen Potawatomi nucen vzdát se rozsáhlého území v Indianě, kmen Miami postoupil zas své území bělochům za 55 000 dolarů a roční důchod v poloviční výši. Různé separátní smlouvy s kmeny tak přinesli novým majitelům do počátku 30. let mnoho milionů akrů půdy ležící od východního pobřeží po řeku Mississippi. Často vznikly problémy z toho, že původní smlouvy se nedodržovali - o co se ani tak nepřičinila vláda, ale samotní půdy chtivý osadníci, kteří postupovali i na území, které jim nepatřily. V letech 1826 - 1830 příval dalších osadníků způsobil, že Indiáni byli nuceni postoupit jim nejen své původní území, ale i přidělené rezervace. V důsledku tohoto tlaku vypuklo roku 1829 rozsáhlé indiánské povstání, které bylo potlačeno.Postavení Indiánů a jejich spory s bělochy byly zaznamenány ve více postřezích samotných Američanů i Evropanů. Britské noviny a časopisy, které nebyly příznivě nakloněny politice USA, zveřejňovaly karikatury, na nichž je zobrazen americký prezident a stoupenec tvrdého postupu vůči Indiánům Andrew Jackson. Francouz Alexis de Tocqueville, který byl na návštěvě USA v 30. letech, pozoroval jednou odsun Indiánů do rezervací. Indiáni měli s sebou celé své rodiny včetně zraněných a nemocných. V houfech nechyběly ani právě narozené děti a staří muži, kteří měli smrt na jazyku. Tři nebo čtyři tisíce vojáků ženou tuto kočovnou domorodou rasu. V závěsu za vojáky přicházejí pionýři, kteří pronikají lesy, zahánějí dravou zvěř, zkoumají říční toky a připravují vše potřebné pro triumfální postup civilizace napříč pustinou. "Proces probíhal v mezích ústavy, podpořený rozhodnutími Nejvyššího soudu USA. Tocqueville konstatuje, že je snad nemožné vyhlazovat nějakou rasu, a přitom zachovávat větší úctu k lidským zákonem.Mnozí běloši byli přesvědčeni, že Indiáni musí být přemístěni do rezervací, neboť už ze své vlastní povahy nejsou schopni civilizačního pokroku a staly by se přítěží moderní společnosti. Americký politik Lewis Cass v eseji Politický a praktický přístup Spojených států a Británie k Indiánům rozebírá indiánský problém. Zamýšlí se nad otázkou: Proč Indiáni ani po dvousetleté soužití s bělochy civilizačně nepokročili?Hodnotí to jako morální fenomén a přirovnává Indiánů k medvědům či jelenem, protože také stále touží žít v ustáleném a neměnném prostředí. Jedna z jeho myšlenek říká, že,asi jim je souzeno zmizet ze světa zároveň s lesy.
Míšenci, přistěhovalci, železnice
Ve vztazích Indiánů a bělochů v Severní Americe tvoří zvláštní kapitolu míšenci, potomci bělochů a indiánek, resp. bělošek a Indiánů. První případ (běloch a Indiánka) byl typický a rozšířený hlavně v pohraničí (bělošské komunity - indiánské území), kde žilo mnoho svobodných bílých mužů, např.. obchodníků, zlatokopů, vojáků. V druhém případě to byl výsledek zejména zajetí bělošek Indiány. Ženy se staly manželkami Indiánů a jejich potomstvo zacelilo demografické ztráty způsobené boji s nepřáteli.Například poslední velký náčelník Komančů - Quanah Parker, byl synem náčelníka a Susan Parkerové, unesené dcery bílých osadníků. Míšenci byly při začleňování se do moderní společnosti 19. století mnohem přizpůsobivější než čistokrevní Indiáni, mnozí z nich se stali úspěšnými farmáři či obchodníky. Přispěly také k mnohonárodnostním charakteru americké kultury.Bělošská expanze ale i různé expedice na území USA byly masovým procesům. Ke konfliktům bílých osadníků, farmářů a cestovatele s indiánskými kmeny docházelo zřídka, ne ve velké míře jak se často traduje. Smlouva mezi USA a náčelníky prérijních kmenů (zastupujícími 10 000 Indiánů), která byla podepsána roku 1851 v pevnosti Fort Laramie se ukázala jako úspěšná. Podle ní umožnily Indiáni bělošským kolonám bezpečný přechod na západní pobřeží a armáda mohla budovat cesty a pevnosti. V průběhu dalších dvaceti let prošlo oblastí více než čtvrt milionu nových evropských přistěhovalců a také Američanů z východního pobřeží. Odhaduje se, že v ozbrojených srážkách ne však vždy s Indiány jich tam zemřelo necelých 400. Za několik incidenty doby mohlo hlavně vzájemné nepochopení a nedisciplinovanost jednotlivců.Do kmenového způsobu života Indiánů zasáhla významně i železnice. Síť tratí, budovaných v USA před občanskou válkou, doplnila r.. 1869 transkontinentální trať. Ta rozdělila stádo bizonů hlavní lovné zvíře Indiánů na dvě části, pozemky kolem trati skoupili obchodní společnosti i jednotlivci, při železnici vyrostly města. Všechny tyto okolnosti odsoudili starý způsob života domorodých obyvatel k zániku.
Žádné komentáře :
Okomentovat